Já, já, já, jenom já
Vždycky jsem si myslela, že nejsem zas tak sobecká. Ani teď to nevím. Často mluvím o sobě, co jsem JÁ dělala, co jsem JÁ dokázala, co budu JÁ dělat a vůbec všechno JÁ. Mluvím o sobě celkem často a ani si to neuvědomím. Je to taky sobectví?
Jak jinak by se to dalo nazvat. Jsou ale i lidé, co kvůli povídání o sobě samém nepustí druhého ke slovu a možná se i tak trochu vychloubají, třeba si i něco vymýšlejí a myslí si, že na druhého udělají dojem. Ale co je to potom za člověka?
Někdo o sobě jenom mluví, jiný ale myslí jenom sám na sebe. A tak se mi zdá, že bych taky někdy nejradši měla něco jenom pro sebe. Nikomu to neříkám. Proč taky? Musím se prostě smířit s tím, že jsou kolem mě i jiní lidé a nikdy nebude všechno jenom moje. To by ani nebyl život a nikdy bych takový život ani nechtěla.
pawla.sevcikova | 
. 
trvá to, ale pokud se člověk naučí myslet (alespoň tolik, co na sebe) i na své blízké, naučí se prvně naslouchat a až pak mluvit, prvně se zajímat, jak se mají ti okolo, a až pak vykládat, jak se mám JÁÁÁ, trochu se to zredukuje
Souhlasím, z části.:)Já tedy radši poslouchám, sama ve škole moc nemluvím.